dětský národopisný soubor DUNAJEK Dolní Dunajovice

Omlouvám vzhled stránek, sú ještě "čerstvě" nové, tak sa to vylepší, slibuju. Marc. Dětský národopisný soubor DUNAJEK zve všechny malé příznivce folklóru do svých řad (předchozí praxe není nutná - naučit se dá všechno). Užijeme si spoustu taneční zábavy, poznáte bezva kamarády a podíváte se s námi někam do světa. Sraz máme každé pondělí a čtvrtek vždy v 15:30 před tělocvičnú ZŠ Dolní Dunajovice. S sebou budete potřebovat přezůvky, pitíčko a spoustu energie. Pro více informací volejte tel. číslo 723 015 431 /Marcela Kurucová/ nebo 728 899 733 /Katka Ostřížková/ nebo na pište na e-mail marcela.benova@centrum.cz

Zazpívajme si...jak na to?

Jak zpívati lidovou píseň Karel Plicka ( Český zpěvník : Družstevní práce 1949)

“Těm, kdož chtějí lidové písně zpívati, radil bych: běžte a učte se zpívati u těchto dědiců staré naší školy; jsou bídní, ba mnohý se mi skrýval, že neměl ani látaného oděvu, ale pospěšte si, sic vymře tak důležité ústní podání - v operních školách se s ním neshledáte.“ Tak psal Janáček před 45 lety (Český lid II, 495) o lašských zpěvácích a hudcích. Kolik jich dnes ještě žije? Vymřeli pružní hudci, ztichly cymbály, které podněcovaly smělou fantasii modulační, a písně se dnes na nás dívají jen ze sbírek, zapsaných někdy dobře a jindy méně zdařile. S posledními pamětníky lidového zpěvu zmizí i jeho živá představa.

Městský člověk může přirozeně lidové podání v nejlepším případě jen imitovat. Ale to nechceme. Jako nikdy neovládneme nářečí některého kraje, jestliže jsme v něm nevyrostli, tak ani nezazpíváme píseň věrně v domácím podání. Ani z nejpřesnějšího zápisu nelze vyzpívati všechno. Vždyť je to jen fotografický obraz písně, při čemž její vnitřní život, tep a krajová vůně zůstávají utajeny.

Vcelku bychom mohli říci, že pro dobrý přednes, lidových písní platí totéž, co pro zpěv vúbec: zpívejme přirozeně, nehledaně, bez planého pathosu, nekřičme, což vše lze shrnouti v jediný požadavek : zpívejme prostě ! Ale právě prostota a nehledanost výrazu je dána jen velkým umělcům a představitelům neporušené lidové tradice.

Lidový zpěvák neví nic o fysiologii hlasového ústrojí a přece si s chutí zpívá až do pozdního stáří, neví nic o vokalisaci a přece je každé jeho slovo naprosto srozumitelné, neslyšel nikdy o kantiléně a přece ji mistrovsky sklene bez trhliny, nemá potuchy o legatu a při tom zpívá v ideálním legatissimu.

Uvažme, že jsou různé druhy písní, jež mají nebo měly v životě lidu rozličnou funkci, vázanou k místu (volná příroda, náves, jizba), k nějakému úkonu nebo zvyku. Z toho vyplývá i velmi rozmanitý způsob zpěvu.

U některých písní bych nemohl raditi, aby se zpívaly přesně tak, jak je zpívá lid. Písně z přírody zpívají na příklad nejčastěji děvčata hlasem ideálně rovným, jasným, kovově zvučným. Taková disposice hlasová propůjčuje písni neobyčejnou nosnost do dálky. Nazval jsem toto zvláštní prsní tvoření tónů s prudkým uzavřením hlasu na konci fráze „horáckým rejstříkem“, protože se tak zpívají písně v horské přírodě. Zpěvačkám působí tento způsob zpěvu nepochybně živelnou rozkoš. „Tak bych si spívala, by hory hučaly, by sa ponad vrchy buky rozvíjaly.“ V jiných písních přirovnávají svůj zpěv hlasům zvonů a varhan. A opravdu, nad horami a dolinami rozlévá se nejkrásnější chorál přírody. Je však třeba odstupu, aby se hlasový naturalismus setřel a k nám doletělo odosobněné, odhmotněné kouzlo hudební. Zblízka totiž znějí tyto hlasy tvrdě a na podzim, když se po celé léto zpívalo z plna hrdla, i drsně. Jak by ne? Jedna z nejlepších horských, vlastně „polních“ zpěvaček, kterou jsem kdy poznal, sama doznává, že se přes léto na pastvě a na poli tolik „nakřičela a naječela” (dosyta v přírodě vyzpívala), „až jí pupek nabíhal“. I když městský člověk není zdaleka nadán stejnou odolností hlasového ústrojí, přece se může přiblížiti duchu těchto neobyčejných písní: kdo má od přírody hlas rovný a pevný, bez chvění, nalezne v nich své nejmilejší písničky. Písně tohoto typu se ještě dnes zpívají na Moravě, zejména na kopanicích a na Valašsku. ZvIáště hojné jsou však na východ v podobě písní polních, lučních, trávných, žňových a jiných z přírody. Bylo jich jistě i na Moravě mnoho, ale jsou stále vzácnější, neboť i tu zpěv v přírodě téměř umlkl. Jen málo městským lidem bylo dopřáno slyšeti tyto písně v jejich vlastním prostředí a v jejich pravé funkci. A není to jinak ani možné. Jsou písně, které se zpívají třeba jen jedinkrát v roce na Smrtnou neděli nebo o večeru svatojanském, a přece jsou to vpravdě uchvacující dojmy hudební i zrakové. Vynášení Morany s pradávným zpěvem působí v Oravě jako jarní hymnus pohádkové Magury a svatojanské ohně s reji bíle oděných žen kolem nich jako vidina bájeslovné slavnosti slovanské.

Vzácnou skupinu tvoří táhlé rovinné písně z jižní a jihovychodní Moravy, většinou milostné a rekrutské. Zpívají je mládenci za večera i za noci, když se toulají vsí. Nelze popsati, jak působí tyto písně doma, na dědině. Bývalo mi jedinou odměnou za sběratelské svízele poslechnout si takové zpívající šuhaje nebo noční pastevce koní, když jsem na rovinách pod Karpatami trávíval s nimi nejednu noc do svítání. To už nebyl hlas lidí - zpívala dálka, zpívala letní noc, zpívala široká východní step bez konce. Skupinu velmi bohatou a mnohotvárnou máme v pisních tanečních. U některých chodských „do kolečka“, nekryje se přízvuk melodický se slovným, což čtení písně někdy velmi znesnadňuje. Je-li dokonalá znalost textu základní podmínkou pro nácvik písní vůbec, je tím důležitější tento předpoklad u písní rychlého pohybu. Nelze ani dost naléhavě doporučiti, abychom procvičili nejdříve text rytmisovanou mluvou bez nápěvu, ale se všemi přízvuky a výdržemi, s počátku volně a pak tolikrát, až přejdeme samovolně do rychlosti a lehkosti, které jsou podstatně příznačné pro tu kterou píseň. Zkuste to jednou a přesvědčíte se, jak hravě se zmocníte písní i nejrychlejšího tempa. Ještě větší měrou platí tato zkušenost pro zpěv sborový. Vždycky se někdo najde, kdo podceňuje, komolí text a ničí tím organický celek, vytvořený slovy a tóny, celek, který právě a teprve v této své úpinosti je dílem skutečného umění, jež přežilo generace. S velkým úspěchem lze naznačeným způsobem cvičiti i nesnadné nástupy ve sborech. Je to nejrychlejší a nejúspornější cesta k dokonalému nácviku.

Melodické ozdoby považujeme za zvláštnosti krajového hudebního dialektu. Ani z nejlepšího zápisu se nedá bezpečně vyčíst jejich původní tvar. V písních chodských, lze zcela dobře a bez újmy vypustit čistě instrumentální přírazy dudácké, které se těžko zpívají těm, kdo neměli příležitost vposlouchat se do povahy těchto písní. Jistě jsou i na Chodsku samém výsadou zpěváků zvlášť nadaných. Myslím, že se tak mnohá chodská píseň rázem zpřístupní široké obci zpěváků. Podobně zachováme se i k ozdobám v písních moravských, pokud jsou značeny drobnými notami, nezvládneme-li jich zcela lehce. U bohatě zdobených písní z Břeclavska, je tomu jinak. Zde jsou ozdoby podstatnou a nerozlučnou součástí nápěvu. Musí plynout s přirozenou lehkostí, bez stopy zdání, že zpěvák právě zdolává „těžkou“ píseň. Poslech živé písně od dobrých zpěváků anebo aspoň z fonografiekého záznamu by ovšem pověděl nekonečně víc než dlouhé teoretické výklady a nadto by ještě tyto vynikající písně přiblížil.

Dokonalý přednes lidové písně dbá i stránky dialektické. Ne každý písňový dialekt lahodí stejně uchu. Někdy je příčinou nesnadného šíření písně, jindy je to zas právě její dialektická zvláštnost, která láká. Jistě by se mnohá slovácká píseň ani zdaleka nezpívala s takovou chutí, kdyby si právě její nářečí zpěváka nepodmaňovalo. Takovým písním se i děti rády a snadno učí. Proto doporučuji zachovávati přesně původní text písní slováckých, valašských, lašských i slezských. Výjimku tvoří výslovnost tvrdého l (chodiu, chodila) nebo měkkého l (milenká), která jsou příliš jemnou nuancí jazykovou a nelze se jim snadno naučiti; konečně ani lid sám nezachovává po té stránce jednotnost a důslednost. Nesnadněji se vžívá nářečí hanácké, snad proto, že je slýcháváme obyčejně ve spojitosti s motivy humornými. Snad i Bartošovi znělo hanácké e příliš nápadně, když v písni „Co to máš, děvečko“ - básnicky i hudebně tak vzrušené - upustil od dialektického znění „celé se zatřasu“ v bližší a méně nápadné „celý se zatřasu“. Ještě obtížnějším jeví se původní dialekt chodský, jak jej uvádí ve svých zpěvnících Jindřich. Ponechávám všude řeč takovou, jak ji zapsal sběratel. Vím ovšem z vlastní sběratelské zkušenosti, že bývá rozdíl mezi řečí krajovou a mezi řečí písní, které se v tom kraji zpívají. Čisté nářečí zůstalo jen písním, které v tom neb onom kraji vznikly, nebo se už dávno vžily. Písně putující z kraje do kraje nemají vlastní dialektický profil, i když tu a tam přejaly a zachovávají nějak u dialektickou zvláštnost. Dodatečně odívat tyto písně v roucho určitého nářečí, jak to někteří sběratelé mechanicky praktikovali, je prohřešením na čistotě písně. Protože jsem poznal, že se zpěváci často i krásné písni vyhnou pro její dialektickou vyhraněnost a nesnadnost přesného provedení, jako na příklad u písně „Navrajt mji, muj mjilyj, Hondzičku rozmjilyj“, doporučuji klidně, zpívati: „Navrat mi, muj milý, Hondzičku rozmilý“. Tím píseň nijak neutrpí na svém chodském rázu. Je ovšem příkazem tiskem věrně uchovat původní znění písně, neboť jde o doklad jazykového bohatství.

Lid sám - kromě malých výjimek v některých oblastech a jen u některých typů písní - neznal vnější dynamiku, zpíval rovným hlasem bez přízvuku a vázaně po způsobu hry nástrojové, obyčejně píšťalové, dbal však vždy jediného, třeba nikdy nenapsaného předpisu: sempre espressivo, plynoucího z hlubokého, opravdového poměru pěvce k písni. Dědinský člověk nezná zpěv pro zpěv jako my, nezpívá pro své chvilkové rozptýlení jako lidé ve městě, ale z vnitřní potřeby, pro nějaký vážný cíl. Nevolí libovolnou, zvlášť „pěknou“ píseň, ale jen tu, kterou nejlépe vyjádří právě prožívaný duševní stav, který je nejbližší citovému vzrušení, z něhož píseň kdysi vytryskla. Dynamika, kterou písním předpisujeme, je vlastně jen náhradou za ztracenou cestu k vnitřní síle písně. Je tu velká řada různých přízvuků od nejjemnějších doteků až po útočné důrazy, pro něž máme jen velmi skoupý výběr značek, je celá škála dynamických vin od crescend jen nadechnutých a spíše jen tušených až po prudké vzestupy síly. Pedantické a suché dodržování této vnější dynamiky bez prožití a vnitřního prohřátí působí násilně a proto nepříjemně.

Jen zřídkakdy nahrazuje oddech v písni skutečnou pomlku, obyčejně je sotva znatelným přerušením, nepatrným zlomkem vteřiny, jehož je třeba, aby se krátce vdechlo, ale neohrozil přirozený plynulý tok nápěvu. Prostí lidé, ať venkovští nebo městští, právě tak i děti, nikdy netrhají v lidové písni melodickou linii na jednotlivá slova, neboť zdravě cítí. Teprve z pochybeného sborového zpěvu vniká tato chyba i mezi lid.

Za důležité pokládám tempo písně. Tempo a ráz písně mění se ovšem nejen temperamentem, věkem a pohlavím zpěvákovým, rozhoduje i to, jde-li o čas denní nebo noční, dále místo, kde se zpívá, zda zpívá zpěvák sám nebo ve sboru a jiné vlivy neb okolnosti. Dodal bych ještě několik upozornění: velmi často se ke škodě písně uprostřed zvolňuje nebo zrychluje tempo. V lidovém podání se s tím sice setkáváme, ale jen vzácně, na příklad při doznívání jednotlivých frází ve volném prostoru. V mnohých dnešních úpravách lidových písní, zvláště sborových, mění se tempo tak často, že rozrušuje píseň do základu. Pro jednotlivá slova zdánlivě důležitější nebo pro lákavě zpěvný vokál na vrcholu kantilény se zarazí přirozený melodický proud. Trapně to působí zejména tehdy, když se po takovém ustrnutí nepokračuje v původním tempu, jak bychom očekávali, nýbrž v jakémsi poskakujícím scherzandu, což je zvlášť oblíbený trik, který se sice nemíjí účinkem u širokého obecenstva, ale je vlastně karikaturou písně. Nejhůře se daří po té stránce písním východního typu: vinou cigánských muzik vybujela tu pathetická rubata až do nemožnosti. Tento nešvar, vzešlý z úpadkové písně mad'arské, působí zpětně na lidové podání a kazí je. Vzpomínám na starou, znamenitou zpěvačku, která posoudila takto porušený zpěv mladých : „To není žádný zpěv, takhle utíkají jenom splašení hřebci.“ Zdůrazňuji to proto, poněvadž v našem sborovém zpěvu se, bohužel, rozbujelo tempo rubato zcela neúměrně a nezodpovědně. V honbě za efektním kontrastem stůj co stůj se pomalost nebo spád tempa lidových písní někdy přehánějí, zejména protahují do takové délky, že melodický obraz, hudební myšlenka a stavba ztrácejí prostě svůj tvar. Stejně tomu bývá i s ostatními okázalostmi, ku příkladu s neznělým pianissimem. Nastane zlatý věk pro lidové písně, až naši sbormistři a pěvci se budou předhánět přednesu, oproštěném ode všech efektů, kdy všecku technickou a zvukovou zdatnost sboru dají do služeb výrazu, vyrůstajícího jedině z celkové povahy a duch písně, kdy budou pokorní jako ti boží koledníci: Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme Pánu Bohu.

Abychom se nějak vyrovnali s osobitým způsobem lidového podání a nenapodobovali jenom nevhodně, bude ovšem třeba někde nadnésti, někde zmírniti původní interpretaci. Tam, kde živelně rytmická lidová píseň vystačí doma s nevýbojnou linií, bude třeba, abychom některých písní tu a tam přízvuky oživili každou slabiku, nemá-li přednes vypadnout šedě. Někde budeme zpívati staccato jako v písních tanečních, třebas se s ním v lidovém zpěvu shledáváme jen málokdy, naopak bude třeba zmírniti parlando písně východní, mluvený způsob zpěvu v horských písních, neboť je nenapodobitelné. Při písních lyrických usilujeme však vždy důsledné legato, o naprosto přirozenou vokalisaci, která nadlehčuje melodický tok, o nehledanost výrazu na vnějšek zdánlivě pasivní, ale v nitru vřele prožitou. Přehnané dramatisování v přednesu, nadměrné zdůrazňování výslovnosti, snaha po silných, dynamických kontrastech zakrývají nejednou nedostatek pravého hudebního temperamentu. A je třeba právě skutečného umění, aby se malými prostředky dosáhlo velkého účinu. Náš lidový zpěv, oplodněný příznivými vlivy instrumentálními, tvoří náš vokální styl, který v Destinnové, v Karlu Burianovi i jiných našel své vzorné představitele. Množství pěveckých talentů v našem lidu, záliba ve zpěvné hře na housle, jež se staly národním nástrojem, to vše nasvědčuje, že náš národní typ hudební je v základě a převahou vokální. Jdeme-li tedy jinými reprodukčními cestami, ochuzujeme se.

Zkusme si zazpívat hromadně v jednohlase nejjednodušší píseň; podivíme se, jak jsou hlasy rozkolísány. Zvláště zajímavý je to pokus v ženských sborech. Toto poznání ukáže, čím by mohla být jednohlasá píseň našich pěveckých tělesech. Je-li sbor disciplinován přísném unisonu, vzejde z toho užitek často netušený. Dosáhne se tu účinku, který není v moci jednotlivcově. Jednohlasý sbor zní mohutně a opatříme-li jej vkusným, neosobivým doprovodem, obohatíme výhodně mnohý hudební program, určený pro veřejnost. Volme k tomu zejména písně svého kraje.

Po stránce taktové není a nebude pravidel ani důslednosti, kdy by se mělo upotřebiti taktů jednoduchých nebo složených. Rozhoduje charakter písní. Není písní bez taktu, třeba by se tak zdálo při mnoha písních z přírody nebo večerních. Ve skutečnosti jde tu o takty velmi složité, ve kterých není nahodilostí, jak nás přesvědčuje přísně jednotné sborové unisono lidových zpěváků. Někdy převládá spád rytmický, jindy rytmus ustupuje úplně do pozadí. Písně prvého druhu jsou všechny taneční a jim příbuzné a svědčí jim nejlépe takty jednoduché. Sem náleží i bezprostřední opakování motivu. Pro písně druhého typu cituji slova Janáčkova: „Vřídlo rytmů u lidového pěvce je výplň jeho vědomí, žáden obraz taktu. Omezeným shlukem rytmickým je slovo. To nelze lámat žádnou snůškou taktů, slovo je takt sobě.“ Ale ovšem můžeme se přesvědčit, že ani Janáček nemohl být v praksi důsledný.

Skutečnou pohromou pro rytmickou stránku písní jsou takové úpravy některých zpracovatelů lidové písně, kteří s lehkým srdcem přetvářejí písně rytmu třídobého na rytmus pochodový nebo dokonce na rytmus moderních tanců. Kolik našich krásných lyrických písní tím zahynulo! Jsou ovšem písně, které mají dvojí funkci: před hudcem znějí ve strmém tempu jako písně taneční, v noci, na dědině, se rozvinou v nádherné šíři jako píseň milostná. Ale my toho nezkoušejme, to si může dovoliti jen zpěvák v dosud žijící tradici domova.

Někdy se posuzuje umělecká a citová hodnota podle toho, je-li píseň v tonině dur nebo moll, a tu se s oblibou moll uznává za hlubší a citově prožitější. Ale neprávem. Až na jemné modulace melodické v starých písních moravských, lid toho sám při skládání nikdy nerozlišoval. Staví píseň prostě ze svého tradičního toninového materiálu, který je v Čechách převážně dur, na Moravě moll, v pohraničních kopanicích archaický. Ačkoliv plně hodnotíme strhující sílu písni moravských a východních, náleží náš obdiv neméně písni české, a to nejen pro její vysokou formální dokonalost, ušlechtilost, melodické a ryze vokální linie, i když jsou původu instrumentálního, ale právě pro její spontánní a zdravou vřelost citovou, často nedoceněnou. Vezpívejme se jen lépe do takového „Hulána“ , jenž i na Smetanu působil neodolatelně, nebo do písně „Vlaštovička lítá“, nebo do chodské „Já měla holoubka“ — nápěvu tak málo známého a přece úchvatného ve své prostotě - není-li to hudba klasického pastorale? Neslyšíme-li v písni „Co je ti“ předsmetanovského Jeníka? Nebo noční píseň „Jedna hodina s půlnoci byla“, která žhavě inspirovala už Mánesa. A tolik jiných, na příklad píseň „Přes ty pusty lesy“ (324), která projevuje takovou krásu melodickou i básnickou, že překonává každou molovou plačtivost hloubkou bolestné touhy milenecké.

Komu se zdá česká píseň málo temperamentní nebo rytmicky ne dost výbojná, může svůj opravdový temperament dokonale vyžít i v českých písních, třeba v útočném „Furiantu“ nebo v bystrých chodských „do kolečka“ , i v množství jiných tanců. Česká píseň má jen jednu „chybu“. Právě ve svých nejmohutnějších projevech je noblesní v nejkrásnějším slova smyslu. Nehledá zpěváka, ale čeká, až se k ní znovu zušlechtěný vkus národa vrátí. Bylo těžkou újmou pro naši hudebnost, že právě tyto písně vypadly na desítky let z našeho života, v němž se zatím rozbujel hudební plevel.

Doporučuji vřele, aby se zpěvák nedal odraditi písní nesnadnější. Nová, nezvyklá píseň působí někdy cize, snad i odpuzuje. Nutno si však uvědomit, že čím častěji píseň zpíváme, tím se nám stává milejší. Jakmile překonáme první obtíže intonační a rytmické, jsme bohatě odměněni, protože právě tyto neobyčejné písně přinášejí nejkrásnější a nejvnitřnější projevy lidu. Právě ony to jsou, které často povyšují naši lidovou píseň nad píseň jiných národů.

Obtížnost nápěvu jest jen relativní. Zvětšená kvarta, tolik nezvyklá v Čechách, je zcela samozřejmá zpěvákům na kopanicích. Ale je třeba se zahloubati. Vždyť všechny tyto písně jsou stejně naše. Všechny tyto zvláštnosti a nezvyklosti jsou dílem společné duše. A právě ta mnohotvárnost je důkazem bohatství našeho lidového genia. Staré toniny nesmějí být překážkou, pro kterou by se písně přestaly zpívat. Lze namítnouti, že písně tohoto typu působí starodávně a cize. Jsou však jen nezvyklé. Není tomu přece ani tak dávno, kdy se takřka na periferii Brna zpívaly písně tak velkolepé, jako je „Veleť, vtáčku“. Jejich hudba je v nás jen umlčena, ale je stejně životná, zní v našem podvědomí a čeká jen na své vzkříšení. Musíme se o to aspoň pokusit. Nezříkejme se žádné složky starých kultur našeho území, ochuzovali bychom se o zvlášť cenný a osobitý umělecký projev národní. Umělecké dílo Janáčkovo a Vítězslava Nováka sdostatek prokázalo životnost těchto vzácných, jen pro široké vrstvy zasutých zdrojů, skutečných to zdrojů národní hudby. Zpěváci z městských vrstev na východě vyhledávali právě takové intonačně nejtěžší písně, Bylo v tom kus pýchy překvapit písničkou, kterou nikdo nezná a která není pro každého. Byly tam ovšem příznivější předpoklady: zpěváci tkvěli napolo ještě v půdě tradiční, ale hlavně byl tu vhodný, modulačně pružný průvod cigánské muziky, která alespoň částečně nahrazuje původní lidovou hudbu a tvoří harmonický podklad, který citově přibližuje i nejnezvyklejší píseň. Toho ovšem u nás není: naši radostní hudci, kteří byli mízou lidového zpěvu, musili ustoupiti hřmotnýma nepoddajným nástrojům plechovým, jež znamenaly skutečný zánik lidových tradic. Soudíme-li z toho, jak neuvěřitelně lehce se naše mládež zmocňovala nám naprosto cizích jazzových a černošských prvků, nemusili bychom se tak zhola vzdát nadějí, že by jednoho dne nenalezla cestu – řekněme - k exotismu domácímu, tím spíše, že jde o projevy daleko silnější a originálnější a, co hlavního, že žijí ještě v podvědomí jako dědictví předešlých generací. Bylo by velikou chybou upravovat píseň tak, aby se dala snáze zpívat, a násilím ji zbavovat všech „těžkostí“, jako se stalo při některých písních, zapisovaných z druhé ruky. Nic se nedá vymýšlet ani přidávat aní ubírat, a dokonce už ne „zlepšovat“. Píseň je jen taková, jaká žila v lidu, jak se po generace ustálila tradicí, a tak je nejlepší.

Zpívalo a hrávalo se kdysi u nás mnohem víc. “V Ousti umí každý housti” platilo pro mnohá naše města, kde celé legie chlapců vyrůstaly v živé hudbě. Dnešní generace je snad teoreticky vyspělejší než předešlá, ale sama jen málo zpívá a raději si zpívat dává. A pokud zpívá, jsou její písně neveselým, ale křivým obrazem našeho národního temperamentu. Zazpívejme si lidovou píseň. Hlas přece nerozhoduje. Zpíváme jen pro sebe, pro své potěšení, a to je nejkrásnější. I stařenky, které mívají hlasu jen málo, zpívají-li dětem baladu nebo ukolébavku, dosahují účinu poměrně právě tak velikého jako třeba šohaj, zpívající milostnou píseň v největším zanícení.

Oživme lidové písně — ne pro časové heslo, ale z věrné lásky k svému a pro jejich uměleckou nesmrtelnost.

Karel Plicka ( Český zpěvník : Družstevní práce 1949)
Posledni komentare
07.06.2016 22:32:47: Podle mého názoru je to velmi zajímavé téma. Doporučuji to probrat tady nebo v PM. :-? nebankovní pů...
07.06.2016 22:16:37: Uvidíme... :-) půjčka přes mobil
22.06.2015 13:41:43: Oriflame ČR oficiální stránky - registrace
22.06.2015 13:39:51:
 
DNS Dunajek, Dolní Dunajovice